Ukrajina

Ukrajina – malé Rusko kousek od slovenských hranic

Nabídka týdenní cesty na Ukrajinu přišla velice narychlo, asi 4 dny před termínem, váhal jsem asi par sekund a šel do toho. Přidružil jsem se k pětičlenné expedici vyslané neziskovkou „Člověk v tísni“ (prima název, dá se to použít několikrát denně při různých příležitostech typu sháňky po záchodovém papíru nebo lžičky než to ostatní sežerou). Expedice byla sice pětičlenná, ale charitativně neziskové úkoly jsem neplnil, já se pouze „vezl“ a spolufinancoval palivo. Chtěl jsem si hlavně zafotit a  mrknout se, jak to tam vypadá 60 let po odchodu našich lidí a hlavně se nepouštět do větších akcí.

Cesta

Na hraničním přechodu SK/UA jsme byli z Ostravy asi za 5 hodin, cca ve 4 hodiny ráno. Na hranici proběhl krátký pokus UA celnice o poskytnutí „padaroku“, což bylo odraženo kvalitní ruštinou že největší padarci jsme my. Projevili jsme i znalost toho, že už nemusíme mít pozvání i když ho máme. Ukazát jsme ho nemohli, protože to bylo telefonické pozvání. Nahlásili jsme že budeme bydlet v Koločavě a nakonec nás pustili i bez toho „padaroku“. Horší kvalita silnic byla znát již 200m od celnice, dobrou náladu ale vrátila informační cedule že litr benzínu stojí 5,2 Hriven. Chtěli jsme si přetočit hodinky o hodinu, ale vznikl spor jestli tedy ano nebo ne. Nakonec jsme si nechali GMT +1, ale Ukrajina ma GTM +2 ale to je prý „Kyjevský problem“, místní opravdu používali náš čas.

Další cesta vedla pře Užhorod, Mukačevo (návštěva něčeho jako jsou trhy v Těšíně) a pak už se jelo do hor.

Zastavovali jsme se na různých sedlech a mrkli se k Siněvirskému jezeru a muzeu vorařství, které spláchla povodeň. Ukrajinci pečlivě vybírali poplatky východním stylem, tedy bez dokladu. Pozdě večer jsme dojeli do Koločavy.

Koločava a okolí

Hlavní překvapení mé podzimní zakarpatské sezóny byla informace že Koločava má skoro 15 000 obyvatel. Při nedostatku času jsem si předem nic nepřečetl, takže mě to řádně překvapilo. Čekal jsem Olbrachtovskou atmosféru vesnice jako je Rožnovský skanzen s 35 domy s tím, že starosta bude mít asi elektřinu. Místo toho páteř vesnice tvořily neco jako ruské „okály“, každý s satelitním talířem s třemi přijímači. Našlo se i dost dřevěnic, ale atmosféra místa byla dost špatná. V Koločavě muselo být hodně přes 100 hospod, respektive náleven. Ubytovali jsme se v „české hospodě“ kde asi jako v jediné vařili. Celá vesnice/město mělo určitě okolo 7-10 km, protože zástavba se tvořila převážně kolem silnice s minimem kolmých ulic. Náměstí není přesně zřetelné, poznáte ho podle toho že se silnice trochu rozšiřuje a na místě se vyskutují dvě sochy a vila místního mafiána. Kousek dále je na místní poměry monumentálnosti staveb opravu velká škola. Dětí mají Ukrajinci hodně, asi to musí být. Další anomálie byl počrt kostelů, což je znak všech lokalit na Ukrajině, někde stojí i 3 kostely vedle sebe, malá kaple, vedle kostel pro 20 věřících a vedle další kostel pro 70 věřících. Za zatáčkou podobně.

Jídlo a pití

Pro mě důležité téma. Vzal jsem si polotovary tak na 4 dny, vařič a odhodlání sníst vše, co mě navaří místní. V Koločavě jsem tedy objednával jak divý a surovinovou zálohu jsem šetřil, což se mě později vyplatilo. Co mě chutnalo:

• bošč – paradoxně s bramborem a uzeným žebrem, řepu jsem nenašel, ale cítil (12 Hriven)
• zeleninová polévka – paradoxně s masem – (8 Hriven)
• smažený sýr – představte si něco jako když dáte 150 g eidamu na minutu bez obalu na pánev (22 Hriven)
• cmuda – mimořádně s vepřovým masem (20 Hriven)
• steak – jednou vepřový, jednou hovězí, podle stavu vesmíru (25 Hriven)
• pirožky se zelím – (20 Hriven)

Brambory jako takové jsme nedostali, vždy byly nějaké opékané apod. Jinou přílohu jsme neviděli.  „Pití“ měli v každém „baru“ a stánku, místní točené pivo bylo přesycené CO2 a spíše podprůměrné kvality. Po pěti pivech mě bolela hlava jak už dlouho ne. Vodek byl velký výběr, cena panáka byla 4 Hrivny. Nalévalo se do panáku asi cca 4 cl, větší nikdy, což mě udivilo. Nealko všude, čím barevnější a chemičtější tím lépe. Co mě teda šokovalo, že jsem nenašel hospodu a to ani na konci světa, kde by se kouřilo. Neuvěřitelná věc.

Ust Čornyj

Je malá obec v údolí vzdálené jeden hřeben od Koločavy. Přesouval jsem se tam sám z Koločavy po žluté turistické značce, kterou jsem měl za úkol zároveň i kontrolovat. Značení nebylo nic moc, ale s krátkým motáním jsem asi po hodině a půl vylezl do sedla „Pereval prislop“ (926 m/n.m.) Nejzábavnější na této cestě bylo, že byla označena jako silnice pro motorová vozidla a to i na mapách 1:1 000 000. Následně jsem se dozvěděl že je to stará „vojenskaja daroga“. Že vy se tam dalo projet, tak to ani náhodou, tam se nedalo rozumně ani projít. Za sedlem žlutá značka lišácky končila, což zapříčinilo paniku, jelikož jsem neměl mapu a už ani žádné jídlo a pití. Jelikož se cesta rozdělovala znamenalo to zacházky vždy kilometr/dva a hledání značky (ještě v době kdy jsem myslel že tam je) a následné návraty na sedlo. Po krátké úvaze že mám mobilní telefon a navigaci bez mapy a že se z toho nejak vymotám jsem vyrazil náhodně jednou cestou. Po dalších kilometrech se cesta opět několikrát rozdělovala. Vymyslel jsem taktiku jít pod dráty VN napětí a to dodržoval. Po asi 3 km jsem narazil na skupinu 5ti dřevorubců kteří na mě koukali jako na zjevení. Dotázal jsem se kudá na Ust Cornyj a oni ukazali na řeku a řekli „14 kilometrů“. Koukal jsem na náznak cesty za jejich zády po které bych rád šel a udiveně se ptal „rikoj?“. Fakt mě poslali řekou, zřejmě proto že tam měli ZIL a „rikoj“ přijeli. Další 2 km jsem tedy šel řekou. Dále už to šlo hladce, dostal jsem se do vesnice Komsomolskaja a pak už po silnici/nesilnici do Ust Cornyj, přičemž poslední 3 km jsem si stopl školní autobus.

Ust Cornyj má asi 1500 obyvatel a je to dřevorubecká vesnice, která má už ale svou slávu za sebou. Při příjezdu z hor jsou vidět komunistická rekreační sídla a po levé straně za řekou pilu s zničenými ubikacemi pro dělníky. Pila jede, ale asi tak na desetinovou kapacitu. Pro svážená dřeva byla na konci 19 století vybudována úzkorozchodná železnice kterou v roce 1999 zcela smetla voda. Zcela jako úplně zcela – nezbyl ani násep a nezbylo vůbec nic.

Hospod má Ust Cornyj asi 60, nějaké polévky vám uvaří ale hlavní jídlo moc ne. Na „návsi“ je dokonce budka Western Union a hodně obchodů. Některé domácnosti provozují zimmer frei, stejně jako v Koločavě, na překvapivě dobré úrovni. Celá vesnice je v dost úzkém údolí a neužijete si žádné procházky do okolí (leda po silnici do Komsomolskoje nebo na Lopuchovo), což znamená tam a zpět.

Příroda a zvířata

Příroda je prvotřídní, opět ale spíše tam kam už nedosáhně civilizace, v údolí v osadách jsou všude záplavy odpadků, zejména PET lahve.Ze zvířátek si užijete neagresivních psů, kočky, husy a hlavně krávy. Krav je všude plno, ovce a prasata moc není vidět. V lesích jsou prý medvědi, vypadalo to věrohodně, protože místní neříkali že „medvědů mnogo a vsude“, ale ukazovali spíš dílčí lokality kde byl viděn mědvěd. Než jsem se ztratil při přechodu hřebenu tak jsem mědvědy řešil občasným zpěvem, později jsem na to neměl náladu, pouze jsem si nechal malý zbytek jídla pro odhození v případě že bych nějakého zaujal.

Závěr

Mno, závěr trochu zkazil incident na hranici při cestě zpět a pětihodinová vazba, ale dovedu si představit že tam ještě někdy pojedu. Nejlépe ale někdy v odbobí, kdy je světlo alespon 12 hodin denně. Konec focení kolem druhé hodiny a tma ve čtyři, to není moc efektivní.

[message type=“success“]Pohodlně prohlédnout galerie níže můžete tak, že kliknete na první fotku a potom budete listovat kurzorovými klávesami… [/message]